Pro mnoho moderních pohanů existuje poněkud odlišná filozofie o smrti a umírání než jaká je vidět v nepohanské komunitě. Zatímco nepohané vidí smrt jako konec, někteří pohané na ni nahlížejí jako na začátek další fáze naší existence. Možná je to proto, že cyklus zrození, života, smrti a znovuzrození vnímáme jako něco magického a duchovního, jako nekonečné, věčně se otáčející kolo. Spíše než být odtrženi od smrti a umírání, máme tendenci to uznávat jako součást posvátné evoluce.
Ve knize Pohanská kniha života a smrti autorka Starhawk říká: „Představte si, že bychom opravdu chápali, že rozklad je matkou plodnosti… možná bychom na vlastní stárnutí pohlíželi s menším strachem a odporem a vítali smrt se smutkem, jistě, ale bez hrůzy.“
Jak pohanská populace stárne, stává se čím dál pravděpodobnější, že se každý z nás nakonec bude muset rozloučit se spolupohanem, pohanem, druidem nebo jinými členy naší komunity. Když k tomu dojde, jaká by měla být odpovídající reakce? Co lze udělat pro uctění jejich přesvědčení a vyprovození je na cestě způsobem, který by sami ocenili, a přitom zachovat citlivost při jednání s jejich nepohanskými rodinnými příslušníky a přáteli?
Názory na záhrobí
Mnoho pohanů věří, že po životě nějaké záhrobí existuje, i když jeho podoba se různí v závislosti na individuálním náboženském systému. Někteří následovníci novopohanských cest přijímají představu záhrobí jako Letního království, které autor Scott Cunningham popsal jako místo, kam duše odchází žít navěky. Příslušníci nenovopohanských skupin, zejména ti zastávající rekonstrukcionistický směr, mohou vidět záhrobí jako Valhalu, Fólkvangr dle norského systému nebo Tír na nÓg podle keltské cesty. Helénští pohané mohou záhrobí vnímat jako podsvětí Hádes.
Bohové smrti a záhrobí
Kultury od počátku času uctívaly božstva spojená s procesem umírání, samotným aktem smrti a cestou ducha či duše do záhrobí. I když jsou mnohá z nich oslavována během období sklizně kolem Samhainu, když sama země pomalu umírá, není neobvyklé je vzývat, když se někdo blíží ke konci života nebo nedávno překročil hranici.
Pokud následujete egyptskou neboli kemetskou cestu, můžete uctívat Anubise, boha smrti s hlavou šakala. Anubisovým úkolem je rozhodnout, zda je zesnulý hoden vstupu do podsvětí. Pro pohany následující ásatrú či pohanství mohou být vhodné modlitby a žalmy Ódinovi nebo bohyním Hel a Freji. Další božstva, která můžete vzývat při umírání někoho blízkého nebo po jeho odchodu, zahrnují řeckou Demeter, Hekatu a Háda nebo čínskou Meng Po.
Pohřební obřady
Ve mnoha zemích moderního světa je běžnou praxí pohřbívání mrtvých. Je to však relativně nový koncept a na některých místech téměř novinka. Mnoho současných pohřebních praktik by našimi předky mohlo být považováno za poněkud zvláštní.
V jiných společnostech není neobvyklé vidět mrtvé uložené ve stromech, umístěné na obrovských pohřebních hranicích, uzavřené v ceremoniální hrobce nebo dokonce ponechané živlům.
Jedním rostoucím trendem v západním světě je tzv. „zelený pohřeb“, při kterém není tělo balzamováno a je prostě pohřbeno v zemi bez rakve nebo s bio rozložitelným kontejnerem.
Památka a rituál
Mnozí lidé – pohané i nepohané – věří, že jedním z nejlepších způsobů, jak udržet něčí památku naživu, je udělat něco na jejich počest, něco, co je udrží naživu ve vašem srdci dlouho poté, co jejich přestalo bít. Je několik věcí, které můžete udělat pro uctění mrtvých.
Rituály: Uspořádejte památeční rituál na jejich počest. Může to být tak jednoduché jako zapálení svíce jejich jménem nebo tak komplexní jako pozvání celé komunity, aby se shromáždila k vigílii a nabídla požehnání pro ducha zesnulého při přechodu do záhrobí.
Charitativní příspěvky: Měl zesnulý nějakou oblíbenou charitativní organizaci nebo příčinu, kterou usilovně podporoval? Skvělým způsobem, jak uctít jeho památku, je něco pro tuto příčinu udělat. Příteli, který adoptoval všechna ta štěňata z útulku, by se jistě líbil příspěvek pro útulky na jeho počest.
Šperky: Populárním trendem během viktoriánské éry bylo nosit šperky na počest zesnulých. Mohlo to zahrnovat brož obsahující jejich popel nebo náramek upletený z jejich vlasů. I když to pro některé lidi může znít trochu morbidně, smutečních šperků opět přibývá. Existuje řada klenotníků, kteří nabízejí památeční šperky, typicky malý přívěsek s dírou v zadní části. Do přívěsku se nalije popel, díra se uzavře šroubkem a přátelé a rodina mrtvého je mohou mít nablízku, kdykoliv budou chtít.